Nikdy bych nevěřil že se něco takového může stát i mě. Ale stalo se! Dneska večer jsem rozsekal auto na mraky.

Moch sem jet dobře stošede a trefil sem svodidla. Auto hodilo salto přes střechu a já? No neměl sem pásy a tak sem to
hodil rovnou skrz přední sklo. Krapet sem se pocuchal o volant. Celkem nic moc.
To víte byla to rychlost. Než dorazila sanitka už mi nebylo zrovna nejlíp.
Doktoři kolem kmitali a snažili se mě dát dohromady. K smíchu někdo kdo má plíce na sračku těžko může počítat s tím že to rozdejchá. Takže smůla. Dělali co mohli ale mě už nepomohli. Prostě konec.

Dlouhej tunel a kdesi cosi. To vyprávěj lidi co prej už jako natáhli bačkory.
Sou to keci. Nic nebylo. Vůbec nic ani trošku. Jen sem měl pocit jako by mi tam vzadu za krkem trochu luplo a naráz sem to nebyl já. Teda vlastně byl. Ale nebyl sem to starej já. Stál sem vedle svojí mrtvoly. A doktoři už podruhé nabíjeli to
svoje nádobíčko. Zaslech jsem něco o tom že: "třista je poslední šance" a "adrenalin". Bylo mi to jedno.
Pak se mi někdo sáhl na rameno!

Vlastně sem se lekl jak prase. Kdo čeká že umře a pak mu bude někdo sahat na rameno je fakt machr. Mě to nenapadlo ani náhodou. Takže sem se otočil a byl celkem rozhozenej. Né že by moje mrtvola nebyla už tak dost rozhozená. Nikdy
bych tomu nevěřil že to je pravda. Ale možná to má něco společného s tím v co člověk věří nebo tak něco. Stála tam postava. Měla dobře dva metry. Tmavou kápi a pravé ruce kosu. Zadíval jsem se do tmy kde měla mít tvář. A, a tohle by mi
nikdo nevěřil. Byla tam. lebka jako z hodiny přírodopisu. Jestli může mít někdo kdo je po smrti šok tak já sem si ho právě užíval se vším všudy. Pak se ta lebka usmála. A já pochopil o co jde.

Víte jak vypadá šéf banky co chválí zaměstnance za to že někoho dobře oškubal?
No určitě si to dovedete asopň představit. Prostě tenhle úsměv by byl vidět na tváři té lebky kdyby měla svaly a kůži, ale protože lebka nic takového nemá, vypadalo to trochu divně. Uvažoval jsem jestli může kostra mluvit. Ale vzhledem
k tomu že mrtví by neměli ani uvažovat o takových věcech, nechal jsem to být.
"Ty!" To promluvila ta lebka co by fakt neměla mluvit.
"Já?" čistě reflexívně jsem dělal jako že tam nejsem a mluví na někoho kdo by tam měl byt ale není. K dokreslení svého údivu jsem se ještě rozhlédl. To jestli opravdu mluví na mě. Těžko se divit. Na kolik z vás kdy mluvila takováhla
figura?
"Né někdo jiný, vidíš tu snad někoho?" Opět se ozvala postava. Né že bych z toho neměl blbej pocit.
"Nevidím, proč?" Moje snaha udržet konverzační tón a tak nějak nepropadnout panice nevyšla naprázdno. Osobně jsem měl pocit že sem fakt hustej. Ta postava si to, ale nemyslela.
"Víš co?" zeptala se a vůbec nečekala že odpovím.
"Seber se a jdem, já sem Smrt a tady tomu šéfuju já!" Prohlásila postava už celkem nakvašeně. Asi jsem dělal větší problémy než by bylo zdrávo. Jenže když je člověk mrtvej co je vlastně "víc než je zdrávo"? Těžko říct. Takže moje odpověď mohla být jediná.
"Co? Já nikam nejdu!"
Tentokrát jsem měl pocit že se i ta lebka bez výrazu zatvářila udiveně, překvapeně a pak možná trochu naštvaně. Jo a taky trochu rozpačitě. Jako bych právě řekl něco co nechce slyšet. Nechal jsem to bejt.
"Ale to nemůžeš!" řekla ta překvapená lebka. Znělo to jako když tomu nevěří.
"Fakt? No ale na to sem se neptal!" řekl sem poněkud uštěpačně. Majíc pocit že jsem pánem situace. Nakonec, asi jsem byl.
"Ale, to. To nejde! To přeci, já sem tady kvůli tobě! Mě musíš poslouchat!"
Začínala lebka tak trochu nabírat hysterický tón a já měl pocit že začne brečet. Dovedete si představit jak komicky musí vypadat lebka co brečí? Určitě děsně srandovně. Ale protože mě nebylo zrovna do smíchu, prostě jsem se otočil a bylo
to. Sebral jsem se a odešle. Namířil jsem si to prostředkem dálnice směr Plzeň a spokojeně si pohvizdoval. Tu svojí oblíbenou. Asi po sto metrech jsem si začal pobrukovat melodii.
"Stůj!" Zaječela smrt a zamávala kosou. Ukázal jsem jí vztyčený prostředník a začal si zpívat.
"Chodníkem, vajglama posetym....."

Jo a vás určitě zajímá co Smrt? No nic. Poslední co si pamatuju je jak vztekle praštila kosou, otočila se záda a hučela něco v tom smyslu že se na to taky můževysrat.