...věnováno všem krysařům, těm co byli těm co jsou a těm co budou... těm obzvláště...

Starosta se zastavil pár kroků od těla. Hrozně smrdělo. Než tělo by se dalo říct
cáry. Hlava ležela dobře pět metrů od trupu nohy i ruce byli nedaleko.
Vnitřnosti pak rozvěšené všude po stromech. Přistoupil blíž. Zápach ho udeřil do
nosu takovou silou že se žaludek málem neudržel a vyvrhnul oběd. Ustoupil zpět.
Na tohle nikdo z nich nestačí. Tohle je už sedmá oběť během jednoho týdne. Ne,
na to opravdu nestačí. Budou ho muset zavolat. Vůbec se mu do toho nechce ale
nic jiného mu nezbývá. Jestli chce zůstat starostou. A to on přeci chce.

Cestou k městečku přicházela postava v dlouhém plášti. Měla od prachu zanesenou
tvář. Rychlé a přesto ladné kroky. Jisté a sebevědomé.
Na okraji si nedaleko hraničního kamene hráli děti.
"Holčičko kde najdu starostu?" Zeptal se vysoký muž.
"Určitě je na radnici a jestli tam není tak v hospodě." Trochu ne jistě
zašvitořila drobná blondýnka. Mohlo jí být, pět let.
"Díky." Řekl muž a pohladil jí. Z nedalekého domu vyběhla žena. Vypadala
vyděšeně. Muž se ohledl a pomalu vykročil k městečku.
Žena nervózně prohlédla dítě.
"Nestalo se ti nic?" Držela holčičku za hlavu obalenou blonďatými vlásky.
"Víš kdo to byl?"
"To byl....." Konec věty se ztratil v poryvu větru. Cizinec věděl co řekla.
Věděl proč to řekla a přesto zakroutil hlavou a pobaveně se usmál.
On dobře ví co je i když to není tak úplně doslovné. Je krysař. Ale krysy už
dávno nežijí. Loví lidi. Mutanty. Po poslední válce jich je spousta, a ne
všichni jsou na první pohled tak úplně patrní.

Anna seděla na zábradlí před hostincem. Seděla tam už skoro hodinu a viděla
přicházet a odcházet spoustu lidí. Ale jen jeden byl vysoký, pod vrstvou prachu
se mu střídavě objevovalo zamyšlení a pobavený úsměv. Chůze připomínající kočku.
A přesto, tak krásné oči. Ty oči.
Věděla kdo to je. A přesto. Ty oči.
Byli krásné.
Tak hluboké a vědoucí, přitom upřímné.
Zatřepala hlavou. Takhle nemůže přemýšlet. Takhle ne.

Starostův nervózní pohled střelil místností ke dveřím. Stál tam stín. Slunce mu
svítilo do zad a nebylo mu vidět do tváře. A přeci. Jako by s ochladilo.
"Cizinče!?" Zavolal starosta.
"Sem ke mně!"
Cizinec se vydal pomalím krokem přes hostinec k zadnímu stolu. Čas jako by se
zastavil. Hostinec ztichnul. Všechno zůstalo nekonečně dlouhý okamžik stát v
absolutním mrtvu.
"Vy jste starosta?" Zeptal se cizinec.
"Starosta pokynul rukou a naznačil na židli: "Sedněte si cizinče"
Měl strach. Jak se vyhýbal tomu správnému slovu. Jak se nervózně rozhlíží.
Krysař to věděl. Krysař se mu v duchu smál. Bylo mu to jedno. Přišel dělat svou
práci.
"Co se stalo starosto?" Přerušil jeho tápání.
"No vlastně, jak začít?"
"Minulý týden se objevilo první tělo. Roztrhané a roztahané po stromech. Pak už
to šlo rychle, o den později další. A pak hned dvě. Úplně stejně zohavená.
Stejně zmrzačená." Starosta se nervózně kousl do rtů.
"Všechno místní lidé. Nikdo přespolní nebo z okolí města. Všechna ležela v
parku. Poslední mrtvola byl náš hlídač. Chudák se rozhodl čekat sám uprostřed
noci." Starosta polkl.
"Nebyl to moc pěkný pohled"
Krysař vytáhl z vaku na zádech kus chleba. Přidal kus uzeného. Z kapuce jeho
pláště se vyloupla světle šedá hlavička.
Starosta málem omdlel.
Hlavička pomalu zívla. Líně se rozhlédla. Z kapuce se vytáhlo tělíčko. A ocásek.
Dva skoky a.... Na stůl se posadil Potkan.
Rozhlédl a se a ukousl si uzeného. Vzal ho do paciček a začal. Hryzat.
Starosta zalapal znovu po dechu.
Krysař se usmál.
"Sem přeci krysař starosto." Pohlédl starostovy do očí.
Utrpení, převaha, sebevědomí a smrt. To Starostovy proletělo hlavou když se jeho
pohled střetl s krysařem. Odvrátil se.
"Dáme ti sto kreditů hned."
Stále ten pohled.
"A tři sta až skončíš." Starosta se rozhlížel a nevěděl kam s očima.
Krysař se usmál: "Ale jistě starosto to beru, jen prosím ať dnes nikdo nevychází
budu čekat v parku. Ať se mi tam nikdo nepřiplete. Nemuselo by to být zrovna
příjemné. Když mi tohle slíbíš není žádný, další problém."
Starosta, potřepal hlavou: "Dobře krysaři, to slíbit můžu."

"Hej cizinče?" Krysař se otočil po hlase a všiml si dívky sedící na zábradlí
před hospodou.
"Cizinče seš fešák. Víš to?" Zamrkala na něj zelenýma očima.
Krysař se na ní podíval. Zpoza hlavy vykoukla hlavička. Začenichal čumáček.
Potkan na rameni tiše písknul.
Anna o krok couvla. Podívala se na zvířátko. Natáhla ruku.
Krysař ucukl a potkan přeskočil.
Přeběhl Anně za krk a vyšplhal se jí na hlavu. Rozhlédl se, rozhodil packy a
lehl si.
Krysař zíral, oči do široka otevřené a pootevřenou pusu.
"Koukáš jako by ti uletěli včely?"
"Mám doma taky jednoho."
Děvče mrklo na krysaře a pomalu se začalo loudat pryč. Šel za ní a nevěděl proč.

Když se k ni otočil bokem, zahleděla se na jeho rameno. Měl ho tam. Tetování.
Dvě překřížené flétny.
Otočil se. A ona se usmála.
"Krysaři ty si překvapil!" rošťácky ho šťouchla do boku.
"Nepovídej." Usmál se a ona měla pocit že ho miluje. Hleděla do světle hnědých
očí a přemýšlela.
"Podívej se na ně." Pokynul krysař hlavou ke kleci která stála v rohu místnosti.
Jeho potkan ležel na kleci a spokojeně podřimoval. V kleci se dole čistil druhý.
Vlastně spíš čistila.
"Je to pravda?" Kývla hlavou, směrem ke kleci Anna.
"Co jestli je pravda?"
"Že sou ty potkani zmutovaní. Že jsou z míst po dopadu bomb. Že je všichni
nosíte sebou?"
"Je to pravda. Máme je místo psů. Ty nakonec válku nepřežili. Potkani a lidi
ano." Úšklebek mu pokřivil tvář.
"I lidé přežili. I když ne všichni zůstali takový jací měli být." Zadíval se ke
dveřím kde byl jeho vak.
"Myslíš že to jsou ještě lidé? Myslíš že to u nás udělal nějaký člověk? Tomu
nevěřím."
"Udělal. Stejně jako jinde. Lidé jsou horší než krysy. Stejně dnes, jako kdysi.
Ani potkani se navzájem nežerou. Jen lidé."

Když odešel. Zůstal po něm prázdná chladnoucí postel A prázdno v duši. Anna,
seděla na posteli a čekala. Třeba se vrátí.
Čekala už dvě hodiny. Nevrátil se. Lehla si. Tma kreslila z věcí v místnosti
strašidelné obrazy. Anně se pomalu začali zavírat oči. Pomalu usínala a její
mysl se propadala do hlubokého snu.
Najednou si uvědomila že už je to sen.
Pomalu se otevřeli dveře a v nich stál on. Ruce od krve. Všude byla krev.
Prásknul dveřmi a ošklivě se usmál.

Krysař prošel ulicí a pomalím, tichým krokem, se vypravil k parku. V mysli mu
vířil celí večer. Proč on. Není přeci zrovna nejkrásnější na světě. A ona. Ona
je nádherná.
Přemýšlel o všem. Tak dlouho až si uvědomil že už myslí na něco jiného.
V kapuci se něco pohnulo. Na rameno mu vylezl potkan. Začenichal a trošku
prsknul. Zastavil se. Sáhl pod plášť a vytáhl obrovskou pistoli.
Obrovskou.
Nedaleko se ozvalo prásknutí dveří. Otočil se. Potkan se přikrčil. Krysař ucítil
jak se mu naježil kožíšek.
Zahleděl se do tmy.
Nic nevyděl. Trochu se přikrčil a pomalu se začal plížit směrem ke zvuku.
Rozhlédl se. Tady to přeci zná! Tady už byl, tou ulicí procházel. Procházel.
Dneska už dvakrát.
Rozběhl se směrem ke zvuku. Potkan zasekl drápky do kabátu a výhružně se
nakrčil.

Martin syn starosty, se tentokrát hodně opil. Vlastně jak mu řekl hostinský:
"byl ožralý jako prase." Což mu momentálně bylo jedno. Potácel se městem a mozek
se v alkoholovém opojení zabýval myšlenkami co by ho za střízlivá nikdy
nenapadly. Vzpomněl si na Annu. Vždycky se mu líbila. Co kdyby ji n