Sedíc na zastávce, přemítám, jestli je to normální.
Ten chlap mě málem sejmul a klidně si s tím autem odjel pryč. Úplně klidně, ani nepřibrzdil! Pravda, neměl jsem se motat po silnici, když je tu podchod, ale i tak!
Nakonec kdo by se trmácel podchodem po šesti pivech!

Opřený o sklo zastávky jsem se ani nenamáhal studovat jízdní řád. Těsně po půlnoci jede stejně už jen poslední noční tramvaj a pak už nic. Navíc, kdy přijede je jedno, stejně na ní počkám. Kdo by se domů táhnul po svých.
Navíc po těch zmiňovanejch pivech. Jedině blázen. Chvíli se rozhlížím okolo a sedám si na lavičku. Na druhém konci sedí chlap. Spíš je polosedící a hlavně celkem smrdí.
Co sakra dělaj ty městský fízlové! Tohohle už dávno měli sebrat a šoupnout někam na záchytku, vypadá jako kříženec mrtvoly a hromady hnoje. Dokonce má i podobnou barvu!
Nenápadně jsem mrknul znovu vedle. Bezdomovec se ani nehnul. Buď je předstírání mrtvolnosti
jeho životní filozofie, nebo je fakt mrtvej.
Plivnul jsem si pod nohy a opřel se.
Na zastávku přišel další cestující.
Kožená bunda a tesilky. Vypadal jako Rusák nebo Ukrajinec.
Vytáhl krabičku Startek a kouknul do ní.
"Eee. Nět papirosy!" Zahudroval a poněkud zoufale kouknul po mě a bezdomovci.
Zavrtěl jsem hlavou, jako že nemám a čekal dál.
Rusák začal koukat do jízdního řádu. Takhle z boku taky nevypadal dobře, pravou stranu tváře měl
celou sedřenou a od krve.
Začínala mi být celkem zima, schoulil jsem se do svetru a vyhlížel světla tramvaje.
Do zimy okolo se ozval zvuk skřípajících kol. Tramvaj vyjela ze zatáčky a s obvyklou těžkopádností se dopotácela k nám.
Dveře se otevřely.
Rusák se nahrnul dovnitř jako velká voda a že má lístek ani nepředstíral.
Houmlesák náhle ožil a začal se hrabat na nohy a posléze do tramvaje. Nastoupil jsem za Rusákem a dveře za mnou zaklaply.
Jako každá noční tramvaj i tahle byla skoro prázdná.
Vzadu stál chlap v teplákové soupravě Adidas, nebo kolik měla pruhů a po pravé straně seděla hned za řidičem nějaká paní.
Do osazenstva tramvaje se vůbec nehodila. Na tenkých rtech byla tlustá vrstva rtěnky a vlasy s nádechem růžové vypadaly jako monumentální surrealistické dílo.
Vlevo naši partu doplňovala holka v modré noční košili a dírou uprostřed čela.

Tramvaj se rozjela.

S vyděšeným výrazem jsem se otočil na řídiče a zabušil na dveře jeho kabinky. Odsunul se černý
závěs (odkdy mají v tramvajích černé závěsy?) a ruka naznačila palcem někam za něj.
Oči mi automaticky sjeli po směru, kterým ruka naznačila.
Visela tam cedule s nápisem: "Přepravní řád."
A hned na dalším řádku byla věta, která mi zákonitě musela změnit život.
"Žádáme mrtvé, aby nemluvili za jízdy s řidičem!"
Pohlédl jsem z okénka tramvaje a na křižovatce stála sanitka, policejní auto a nabouraná škodovka.
Nějaký řidič stál u sanitky a vypadal zničeně. Z pod plachty na nosítkách bylo vidět, že tělo které
právě nakládají dovnitř má boty stejné jako já.