Jirku Kulhánka mám zcela nepokrytě rád. Nakonec on byl tím, kdo mi kdysi ukázal, že na psaní musí být chuť a nějaký ten origoš nápad a pak už to nějak dopadne.
I proto jsem důkladně (čti nejméně desetkrát) přečetl všechno, co kdy napsal. A protože neuplynulo mnoho času od jeho posledního počinu (Stroncium), i já jsem se odvážil hodnotit.
 

Zatímco Noční klub byl podle někoho až zbytečně rozvláčný (kam se hrabe na Divoké a zlé ;-). Tak Stroncium je přímo nahuštěné do jedné knihy. Přesto jsem měl dojem, že děj je občas až přehuštěný. Zvraty a obraty se míhají dějem jako postřelená zebra, mrtvoly umírají, přicházejí a opět umírají, aby se (o pár stránek dál) znovu vynořily.
Hrdina se s tím příliš nemaže. Pryč jsou dobrosrdeční upíři, nebo mentorující Maxmilián. Longin to všechno dělá, protože občas musí, občas to po něm někdo chce a občas i proto, že má vztek. Možná je to naopak, ale rozhodně není žádné ořezávatko
Co nás zabije, jeho posílí a vůbec - je těžké se mu dostat na kobylku. Když se zdá, že je všechno v troubě, nějaká záchrana se nakonec najde.
Z hlediska literárního jsem byl potěšen, že i po skvělém Nočním klubu, průměrných Divokých a zlých, fantastické Cestě krve a zcela geniálním Vládcům strachu autor dokázal laťku posunout o kousek dál. Pokud ho porovnám s rádoby konkurencí (Martinem Moudrým) je to jako bych srovnával Maximův těžký kulomet a elegatní rotační záležitost firmy Gatling. Obojí zabíjí, obojí střílí, jenže jedno pomalu, těžkopádně a bez elegance, zatímco to druhé s mnohem větší kadencí a grácií.
Chcete-li si tuhle zimu užít led, kupte si Stroncium. Snad vám nebudou vadit v tom ledu ztracené zombie.