Hlavním tématem předvolebních kampaní se stal boj proti zneužívání sociálních dávek. Politici vytváří obraz nezaměstnaného povaleče, který po nocích zhýrale utrácí luxusní sociální dávky po hernách a nonstopech. Funguje to dokonale. Hromosvod sociální frustrace našel uzemnění a systémová příčina zůstala zamlčena.

Podívejte se na několik ekonomických faktů, o kterých se nemluví ani po volbách natož před nimi. Lze vůbec v sociální oblasti najít prostředky, které by se daly použít ke snížení rozpočtového schodku? Lžou zastánci "tvrdých reforem" nebo jen neví o čem mluví? Jak se věci mají?

Rozpočtový schodek České republiky činí 192 miliardy korun.
Stát v roce 2009 vyplatil na dávkách 439 miliard korun. Z toho 3/4 bylo vyplaceno na dávkách důchodového pojištění.
Průměrný důchod činí 10 027 korun měsíčně. Tato částka stačí na nájem malého bytu v paneláku a nákup základních potravin. Mluvil tady někdo o luxusu? Po odpočtu částky na důchody zbývá 106 miliard korun (údaj z roku 2009).
Na výdajích nemocenského pojištění se největší měrou podílí vlastní nemocenské tj. 70%. Oproti roku 2008 ale kleslo nemocenské o více než čtvrtinu.
Zbylých 30% tvoří peněžitá pomoc v mateřství a ošetřovné.
Na válečném poli v boji s "nemakačenky" slyšíme samá radikální politická prohlášení hlavně u podpor v nezaměstnanosti. Výdaje na tyto podpory loni vzrostly, avšak i tak představují jen něco přes 1% z celkových státních výdajů.
Z 540.000 uchazečů o práci jich pouze 189.000 (35 procent) pobíralo podporu v nezaměstnanosti. Dvě třetiny lidí bez práce se musely obejít bez podpory. Kolik z toho chtějí politici ještě ušetřit?
Příspěvek na péči (19 miliard v roce 2009), stejně jako dávky pomoci v hmotné nouzi a dávky zdravotně postiženým lidem, vyplácí stát prostřednictvím obecních úřadů. Tyto dávky jsou naprosto adresné - a jen cynik by je mohl označit za rozhazovačné.
Zbývají výdaje na tzv. státní sociální podporu, což je sedm dávek. Rodičovský příspěvek (29 miliard v roce 2009), porodné (1,6 miliardy v roce 2009). V kontextu přehnaného strašení s vymíráním "bílé populace" nebo nenávisti, části mládeže, vůči seniorům, je tato dávka spíše chladným ekonomickým kalkulem než výrazem lásky k dětem. Kolik chtějí ušetřit zavedením příjmového stropu v této oblasti?
Mýty politici živí i u přídavků na děti, které již nejsou plošnou dávkou. V roce 2009 bylo na nich vyplaceno 4,7 miliardy korun. Je skutečnost, že celkový měsíční příjem matky s malým dítětem ve výši 11.000 korun nezakládá nárok na tuto dávku, dostatečným argumentem, že je více než adresná? Nebo je lepší přestat hrát hru na sociální stát - a dávku prostě zrušit?
U sociálního příplatku a příspěvku na bydlení jsou podmínky pro přiznání ještě mnohem tvrdší, dávky pěstounské péče a pohřebného jsou kromě toho výdajově nevýznamné.
Přes vyasfaltování těchto systémových "černých děr", které má každý stát na světě, cesta k ráji vyrovnaného rozpočtu nevede. Proč mají státní dluhy platit ti, kteří je nezpůsobili, respektive ti, kterým blahobyt nikdy nehrozil a jen o něm četli? Zkráceně řečeno: proč to máme platit "my dole"?

Autor: Došlo emailem
Zdroje: Trhy & ekonomika, časopis Ekonom, Hospodářské noviny

ZDROJ